WARRIORS

Hladké žulové valouny zářily ve svitu měsíce, jako by byly ze stříbra. Noční ticho rušilo jen zurčení vody v  prudké černé říčce a šepot lesních stromů.
V přítmí se cosi hýbalo, přes skály se pokradmu plížila mrštná tmavá těla. V měsíčním světle tu a tam probleskly vytažené drápy. Ostražité oči žhnuly jako jantar. A pak zvířata najednou jako na povel skočila a na skalách se rozpoutal hlučný kočičí souboj. Uprostřed zuřivé změti chlupů a drápů přitiskl mourovatý kocour nahnědlého protivníka k zemi a vítězně zvedl hlavu. 

„Dubasi!“ zahřímal mourovatý. „Jak se opovažuješ lovit na našem území? Sluneční skály patří Hromovému klanu!“

„Po dnešku to tu bude patřit Říčnímu klanu!“ odsekl hnědý kocour.

Od břehu k nim dolehl pronikavý varovný řev, z kterého byl cítit strach. 

„Pozor! Blíží se další rváči z Říčního klanu!“

Dráp se otočil a uviděl, jak se pod skálou vynořují z vody vlhká štíhlá těla zvířat. Promočení válečníci z Říčního klanu v tichosti plavně vyskakovali na břeh a rovnou se vrhali do boje. Ani se nezastavili, aby si vytřepali vodu z kožichu.

„Můžeš si plavat jako ondatra, ale v tomhle lese nemáš co dělat!
A tvoji bojovníci taky ne!“ zavrčel tmavý mourovatý kocour na Dubase. Vycenil zuby a  planoucím pohledem propichoval kocoura, kterého měl pod sebou.

Zoufalý skřek kočky z  Hromového klanu přehlušil ryk boje.
Šlachovitý kocour z Říčního klanu přišpendlil hnědou bojovnici k zemi. Z rozevřených čelistí mu ještě kapala voda a už je rozvíral nad krkem nepřítelkyně. Dráp uslyšel výkřik a pustil Dubase. Odrazil se a dopadl na nepřátelského válečníka s takovou silou, že ho z kočky srazil.

„Rychle, Myško, utíkej!“ přikázal jí a hned se otočil na říčního kocoura, který ji napadl. Myška se nemotorně postavila na všechny čtyři, bolestně sebou škubla, protože krvácela z hluboké rány na rameni, a prchla. Dráp si zuřivě odplivl, protože mu říční kocour rozčísl nos.
Krev ho okamžitě oslepila, ale na nic nedbal, mohutným skokem
dostihl nepřítele a zakousl se do jeho zadní nohy. Říční kocour zařičel a vyvlékl se mu.

„Drápe!“ vykřikl válečník s ocasem rudým jako liška. „Tohle je beznadějné! Je jich moc!“

„Ne, Rudochu! Hromový klan se nikdy nevzdá!“ houkl Dráp na Rudocha a přiskočil k němu.

„Tohle je naše území!“ Z širokého černého čumáku se mu řinula krev. Netrpělivě zatřepal hlavou, až postříkal skálu krvavými kapičkami.
„Hromový klan si cení tvé odvahy, Drápe, ale nemůžeme si dovolit žádné další ztráty,“ přesvědčoval ho Rudoch.

„Modrá hvězda by od našich válečníků neočekávala, že by bojovali proti takovéhle neskutečné přesile. Jindy budeme mít příležitost se pomstít.“

Upřel pevný pohled do Drápových jantarových očí, pak se napřímil, otočil se a vyskočil na balvan na kraji lesa.

„Ústup, Hromový klane! Ústup!“

Válečníci se okamžitě vykroutili svým nepřátelům z  tlapek a  s  pliváním a  vrčením se stahovali k Rudochovi. Říční kočky byly chvilku zmatené. To vyhrály tak snadno? Dubas zahalekal vítězný pokřik. Jakmile ho jeho válečníci uslyšeli, přidali se k němu a hlasitě ohlašovali své vítězství.